SERIÁL podle povídky karla maye

upravený původní text z přílohy časopisu Ohníček.

Zúčastnil jsem se s Vinnetouem lovu buvolů na území spřátelených indiánů. Protože se blížila nevlídná zima, vydali jsme se brzy na zpáteční cestu přes Wyoming. Přesto nás zima překvapila už v polovině cesty v tvrzi Niobrara v Nebrasce. Věděli jsme, že se v této tvrzi často objevují Siouxové, kteří nás zcela neoprávněně považovali za své úhlavní nepřátele. Proto jsme zatajili svá pravá jména. Já si nechal říkat mister Bayer a Vinnetou byl brzy známý jako indián mistera Bayera.

Vzhledem k zavátým a neschůdným cestám jsme museli celý prosinec a leden prosedět v tvrzi. Společnost nám dělalo několik důstojníků a nějací bratři Burningové z Missouri, kteří v Black Hills narazili na slušnou zlatou žílu a s výtěžkem své těžké práce se vraceli domů. Oba byli velice netrpěliví a toužili po svých rodinách. Proto je mrzelo stejně jako mě a Vinnetoua, že spousta sněhu nám brání v další cestě.

Mimo to se sešla v tvrzi ještě všelijaká čeládka a tak měla vojenská posádka pořád plné ruce práce. I já a Vinnetou jsme museli několikrát zasahovat. Nesurověji se chovali dva ničemové Grindler a Slack. Jejich obzvláštnímu zájmu se těšily souboje a rvačky. Vyvolávali je, kde mohli. Ale vždycky to narafičili tak, aby za ně záležitosti, při kterých šlo o krk, vyřídil někdo jiný. Byli to zkrátka pořádně zbabělí chlapi.

Měli protivný zvyk opakovat stokrát denně nad za každou větou stejná slova, od kterých už všechny obyvatele tvrze brněly uši. Grindler prohlašoval, at‘ na místě oslepne, jestliže lže a Slack si zase v podobném případě přál zešílet. Střetli jsme se s nimi jen jednou, když mě zvali ke kartám. Protože jsem jejich pozvání odbyl mávnutím ruky, nzvali mě hlupákem. Za to jsem dal každému takový pohlavek, že sletěli ze židlí. Lidé se domnívali, že dojde k neobyčejné rvačce a střílení, ale mýlili se. Grindler a Slack neměli tolik odvahy, aby se na mistera Bayera a jeho indiána vrhli.

Ještě se musím zmínit o dvou indiánech. Vinnetou o nich tvrdil, že jsou to vývrženci z kmene Caddo, který neměl příliš dobrou pověst. Vyprávěli, že byli oloupeni Siouxy. Pomohli jsme jim a obdarovali je podle možností, ale koně a ručnice jsme jim zaopatřit nemohli. O oboje byla veliká nouze a ceny byly příliš vysoké...

Začátkem února se dostavila obleva, sníh zmizel, studený vichr vystřídalo mírné povětří. Mohli jsme se připravovat na další cestu. Nejdříve pěšky odešli oba indiáni, o dva dny později bratři Burningové a za nimi pak příští den Slack a Grindler. Stál jsem s Vinnetouem u brány, když nás oba lumpové míjeli. Slack vykřikl: „Opovažte se nám ještě někdy vkročit do cesty. Spatřím-li vás někdy, at‘ zešílím, jestli vaše životy nezhasnu, jako se zhasíná svíčka!“ A Grindler k tomu dodal výhružně: „Zapamatujte si to! Jestli vás někdy chytnem, at‘ oslepnu, neztvrdnete-li jako polena po pohlavcích, které jsme vám ještě dlužni!“ Dívali jsme se ovšem do vzduchu, jako bychom neslyšeli a jako by se nás to netýkalo. Takoví lidé nám přeci nemohli nahnat strach.

Konec 1. pokračování

Následující den jsme se i my rozloučili s tvrzí. Země byla rozmoklá, měkká a byly v ní jasně vidět stopy těch, kteří pevnost opustili před námi. Všichni, tedy Burningové, Slack a Grindler, i oba indiáni směřovali k Hillocku. Tato okolnost nás znepokojila. Burningové měli zlatý prach a nuggety, zatímco Slack a Grindler díky pořádné smůle v kartách v poslední době přišli o všechno. Nemohl jem se zbavit podezření, že oba lotři, kteří o zlatu bratrů věděli, chystají nějakou léčku. Pobídli jsme své koně a vydali se na několikadenní stíhání, abychom je dohonili.

Dorazili jsme k řece Loux-Fork. Pevnost Hillock byla vzdálená jediný den jízdy. Stopy se stále držely pohromadě. Vinnetou bystrým a vycvičeným zrakem odhadl, že Burningové už téměř dohnali dvoudenní náskok indiánů, kteří ovšem šli pěšky, a Grindler se Slackem hnali nějak příliš rychle své koně, a přestože vyrazili nejpozději, byli už těsně za zlatokopy. Čím víc jsem o věci přemýšlel, tím víc se mé obavy stupňovaly.

Ujížděli jsme co možná nejrychleji a pozorně jsme sledovali trojí stopy. Hodina míjela za hodinou, až konečně Vinnetou stále zamlklý, zastavil koně a řekl po svém způsobu velice pevně: „Bílí mužové, kteří se jmenují Burningové, jsou ztraceni. Budou dnes večer zavražděni. Rozdíl v koňských stopách je sotva hodina a za celou jízdu, která trvala osm hodin, se ani nezmenšil, ani nezvětšil. Grindler a Slack nechtějí tedy oba bratry předhonit, ale až nastane tma, dohonit je a zákeřně přepadnout. A já a můj bratr je nemůžeme zachránit, protože za chvíli bude noc a stopy nebudou vidět.“

 Nikdy nezapomenu na tu noc na břehu jednoho malého přítoku řeky Loux-Fork. Nezbývalo nic jiného, než vyčkat rána. Sotva se na východě trochu rozednilo, prokřehlí a neodpočatí, jsme vsedli do sedel. Zanedlouho jsme narazili na houštinu, k níž vedly stopy. Na zemi leželi bratři Burningové vedle vyhaslého ohniště a kolem byla krvavá kaluž. Byli oloupeni o všechno.

Musel jsem se obdivovat důvtipu svého rudého bratra. Jak chladnokrevně a přesně dovedl vždy posoudit celou situaci. Proto tedy Slack a Grindler Burningy nezastřelili. Indiáni měli jen nože a šípy. Ubozí rudoši byli včera vyhlédnuti k tomu, aby odpykali cizí zločin! A jak snadno se dostali do této léčky. Drzost obou vrahů byla nesmírná.

Konec 2. pokračování

KAREL MAY

3. - 4. pokračování

Obě dvojice mužů podle stop směřovaly k pevnůstce, avšak Grindler a Slack nejeli přímo, asi proto, aby zlato ukryli někde poblíž pevnosti. Teprve později se vydali za indiány do tvrze, kde na ně určitě učinili veliteli posádky trestní oznámení. Za dalšího cvalu Vinnetou drtil mezi zuby: „Můj bratr zase vidí, kdo je lepší. Zda mužové bílé či rudé pleti. Přesto je osud bělochům nakloněn příznivě. My jsme vydáni zkáze, rozvratu a zániku.“

Co jsem mohl na Vinnetouova slova odpovědět? Nic. Ostatně na to nebyl ani čas. Záhy jsme spatřili skupinu vojáků, která se k nám rychle blížila. Byla to část posádky, které velel mladý poručík. Uprostřed byli dva indiáni. Spoutaní a přivázaní na koně.

„Halo!  Kudy kam, pánové?“

„Z Niobrary do Hilocku,“ odpověděl jsem.

„Spatřili jste cestou něco nápadného?“

„Jistě, poručíku. Mrtvoly dvou mužů, kteří byli zavražděni a oloupeni.“

„Well. To souhlasí. Jak daleko odsud?“

„Tři čtvrti hodiny jízdy. Vidím dva indiány mezi vojáky. Proč jsou spoutaní?“

„Protože jsou vrahy těch mrtvých. Dopravujeme je na místo činu, aby své oběti pohřbili a sami pak byli nad jejich hrobem oběšeni. Je vám snad známo, že tady na Západě spravedlnost mnoho cavyků nenadělá.“

„Až příliš málo, poručíku, vím to velmi dobře. A víte snad také tak jistě, že se tihle indiáni vraždy dopustili?“

„To se rozumí! Byli přistiženi s koňmi a ručnicemi zavražděných.“

„Odkud víte, že koně a ručnice náleží zrovna těm zavražděným?“

„Kdo vám dal právo mě takhle vyslýchat? Já jsem voják a nejsem naprosto ochotný se vám zpovídat.“

„Až příliš málo, poručíku, vím to velmi dobře. A víte snad také tak jistě, že se tihle indiáni vraždy dopustili?“

„Odpovězte mi tedy, poručíku, ještě poslední otázku. Jsou dosud v pevnosti lidé, na jejichž trestní oznámení vám byl vydán  rozkaz, abyste tyto nevinné ubožáky oběsil?

„Jsou... Ale jak to víte proboha?“

„Věděli jsme už včera o zamýšlené vraždě, ale nemohli jsme jí zabránit pro nedostatek času. Tito dva indiáni jsou nevinní. Vrahy jsou jejich udavači. Doved’te nás k veliteli pevnosti, kde dokážeme, co tvrdíme.“

„Ale já mám přísný rozkaz...“

 Přerušil jsem ho: „Dovolte mi alespoň říci, o čem jsme se přesvědčili.“

 Když jsem umlkl, měřil si mě a Vinnetoua zkušeným i udiveným pohledem, v němž se zračila úcta.

 „Jsem ochoten docela věřit vašim slovům. Ani Grindler, ani Slack nevyhlížejí příliš počestně. Ale běda vám, pánové, jestli jste malovali straky na vrbě.“

Vojáci vzali  mě a Vinnetoua mezi sebe, a kromě několika mužů, kteří měli pohřbít mrtvoly zavražděných, jsme vyrazili k pevnosti.

Konec 3. pokračování

Hilock byla pevnost jen podle jména. Dřevěné baráky a dlouhé kůlny jí dávaly spíše vzhled obchodního skladiště. Brána byla otevřená. Indiánského vpádu se v pevnosti zřejmě nikdo nebál. Uvítali nás dva důstojníci. Vůdce našeho oddílu seskočil z koně a šel podat hlášení. Vysvětloval, proč nesplnil rozkaz. Důstojník, podle hodnosti kapitán, ho skoro neposlouchal. Za to si však bedlivě prohlížel naše koně.

„To jsou ale nádherná zvířata. Odkoupím je

od vás, gentlemani. Co za ně? Rychle!“

Teprve teď se pozorně zadíval i na nás.

„U všech ďáblů, vždyť vy jste...“

„Jmenuji se Bayer.“

„Kdepak-ti hřebci a vaše opakovačka...“

„Vy dva zkrátka a dobře jste...“

„Proboha ticho, kapitáne! Žádná jména!“

„Proč?“

„Kvůli Siouxům. Nemáme zájem, aby se hned dozvěděli, že pocestujeme jejich lovišti.“

 „Well. Jak chcete, pánové. Už jsem chtěl spustit na hlavu poručíka hromobití, že se dal přemluvit k odkladu trestu nad oběma indiány, ale teď vím, že jednal správně. Pojďte na sklenku grogu“

„Kde jsou ti dva chlapi, kapitáne?“

 „Vyšli pouze na lov.“

„A zároveň aby se porozhlédli po dobré skrýši, kde by svůj lup schovali. To nás okrádá o důkazy k jejich usvědčení“

„Nevadí. Každou vaši slabiku o vraždě budeme považovat

za přísahu soudně ověřenou.“

 „To nejde. Takový zločin je třeba soudit podle zákonů

prérie-tedy podle nezvratných důkazů.“

Všichni kromě Vinnetoua jsme popíjeli grog a já obšírně vyprávěl, co nám bylo o Grindlerovi a Slackovi známo. Sotva jsem skončil, oba chlapi jako na zavolanou vešli.

„U čerta!“ zvolal Grindler. „Chci na tomto místě oslepnout, není-li to mister Bayer se svým indiánem!“

„Ano, je to on,“ řekl kapitán a pokynul poručíkovi. Ten rychle odešel. Pochopil jsem, že to znamená zatčení obou zločinců.

„Vidím, že vám není příjemné, že tyto gentlemany vidíte.“

„Nám do nich nic není. Nejsou v našich očích nic než vzduch. Přišli jsme se jen zeptat, jak to vyřídili vaši lidé s těmi indiány.“

„Jsou živí. Mister Bayer je přivedl nazpět. On a jeho indián totiž znají pravé vrahy.“

„Pra-vé vra-hy?“ vykoktal ze sebe Grindler.

„Ano. Oba tvrdí zcela vážně, že to jsou nějací běloši, kteří si říkají Slack a Grindler.“

Konec 4. pokračování

KAREL MAY

5. - 6. pokračování

„U čerta! Ať oslepnu na tomhle místě, není-li mister Bayer zatracený lhář. Slacku, co tomu říkáš?“

„Ať zešílím, jestli mu za tohle nezacpu hubu, že umlkne na celý život! Pojď Grindlere! Nebudem přece dýchat

vzduch s takovými...“

 Vtom se rozlétly dveře a v nich se objevil poručík se šesti vojáky.

„Jste zatčeni pro důvodné podezření z dvojnásobné vraždy!“

Grindler a Slack se nepokusili o odpor; k tomu neměli odvahu, ale zahrnuli nás takovým přívalem nadávek a vyhrůžek, že jsem se jen stěží dokázal ovládnout. Naštěstí je rychle odvedli do vězení.

Kapitán, který věděl, kdo jsme a nikterak se proto o nás neobával, se soubojem souhlasil. Určil jeho začátek na sedmou hodinu. Ještě než byli oba zločinci odvedeni do vězení, vysmívali se nám a zasypali nás hromadou nadávek. Domnívali se, že se souboje zalekneme a do soumraku jako blázniví zelenáči z pevnosti zmizíme. My jsme se zatím vesele bavili s důstojníky, aniž by padla zmínka o souboji. Za šera přesně v sedm hodin byli Slack s Grindlerem dopraveni ke kůlně a každý dostal nůž. Pak jsme přišli my, odevzdali jsme zbraně vojákům a nechali si jen nože. 

„Vážený kapitáne, pročpak byste čekal s otevřením dveří až do rána. Klidně je můžete otevřít za čtvrt hodiny, kdy budou prolhaní zelenáči v pekle,“ snažil se žertovat Grindler. Ale jeho slova nezněla příliš sebevědomě. Vrahové najisto počítali s tím, že se z pevnosti ztratíme.

Abyste věděli, proti komu tasíte nože, řeknu vám to. Mister Bayer není nikdo jiný, než Old Shatterhand a indián je apačský náčelník Vinnetou.“

„Old Shatt...“

„Vinn...!

Další slabiky uvázly hluboko v hrdlech zbabělých ničemů.

Teprve po chvíli řekl Grindler nafoukaně, ale zároveň sklesle: „Chci na tomhle místě oslepnout, není-li to drzá a nestoudná lež.“ Popošel jsem proti němu, 

„Jděte všichni k čertu,“ zasyčel Slack, „tohle je sprostý podvod. Proč jste nám hned neřekli, kdo jsou tihle dva muži? Teď nás kliďánko podřežou. Bude to zákeřná vražda. Chceme být okamžitě propuštěni! Nebo řádně vyslechnuti.“

Vtom pokynul Vinnetou a promluvil svým klidným, ale rozhodným způsobem: „Dost zbytečných slov už dnes bylo řečeno. Teď ať mluví skutky a není slyšet nic, než smrtelný chrapot zločinců, kteří klesnou pod našimi noži právě tak, jako klesli pod jejich noži běloši zvaní bratři Burningové. Ať se začne. Howgh.“ 

„Ne, tisíckrát ne!“ křičeli jeden přes druhého Slack s Grindlerem. „To nebude žádný boj nýbrž vražda, protože my se nebudeme bránit.“

Kapitán se po nás nerozhodně díval. Vtom mi bleskl hlavou nápad. Odvedl jsem  Vinnetoua stranou a potom zavolal i kapitána. To, co stačilo Vinnetouovi naznačit, aby okamžitě pochopil, musel jsem kapitánovi vysvětlit hodně zeširoka. Vinnetou i kapitán se mnou souhlasili. 

Konec 6. pokračování

KAREL MAY

Závěr

 „Bude třeba pozměnit pravidla. Během souboje nesmí být proneseno jediné slovo. Kdyby jeden z vás promluvil, bude souboj okamžitě přerušen a bez dlouhých cavyků vás kapitán nechá pověsit. Jestliže se některému z vás podaří dostat z kůlny, je svobodný.“

„Teď vám ještě zavážeme šátkem oči,“ řekl kapitán, „abyste nevěděli, kde kdo bude stát. Až dám znamení výstřelem, šátky si strhnete a pustíte se do boje.“

Když jsme všichni měli šátky na očích, byli Grindler a Slack odvedeni do kůlny. Já jsem si svůj šátek sundal. Můj  nápad byl prostý. Nebylo potřeba pošpinit si ruce krví obou ničemů. Ať vybojují souboj sami proti sobě.

Když uběhlo asi čtvrt hodiny, zaslechli jsme z kůlny výkřik. Vojáci otevřeli dveře a objevil se v nich Grindler. Tři hluboké rány barvily jeho oděv krví; ale nebyly smrtelné. Když spatřil mě a Vinnetoua, hrůzou vykřikl. Pochopil, co se stalo a jak byli se Slackem oklamáni.

Všichni se rozestoupili a nechali Grindlera sednout na koně. Kymácel se v sedle a chvílemi se zdálo, že musí co nejdřív spadnout. Pak zmizel za bránou pevnosti.

„Stejně je mi líto, že ujde spravedlivému trestu. Až se uzdraví, bude páchat nové ničemnosti,“ obrátil se na nás kapitán.

Vinnetou zavrtěl hlavou: „Zítra ráno vyjeďte po jeho stopách. Tento muž bude brzy mrtev.“

Druhý den po svítání jel jeden z poručíků po Grindlerově stopě. Jejich jízda netrvala dlouho. Necelou míli od pevnosti nalezli Grindlera se šípem v hrudi. Indiáni z kmene Caddo, kteří nebýt nás, jistě by se houpali na stromech s oprátkou kolem krku, vykonali spravedlivou pomstu. Tak jak předpověděl Vinnetou. Kapitán uznal oprávněnost jejich odplaty a neporučil indiány stíhat.

   Vinnetou a já jsme čekali už jen na tuto zprávu, a když poručík se se svými muži vrátil, nasedli jsme na koně, rozloučili se s Hillockem a pokračovali dál v cestě na východ.

KONEC

vyprávění Old Shatterhanda