KAPITOLA 1

 

PLZEŇ - PAŘÍŽ NA DOHLED

Přesně podle plánu o půl deváté večer vyjíždíme autobusem od Lékařského domu v Praze. Vedoucí zájezdu nás poprvé informuje o trase naší cesty. Zatím je každý ještě plný energie a očekávání. To se postupně mění v hledání nejlepších způsobů, jak si odpočinout. Vždyť nás čeká 24 hodin non-stop do metropole Francie - Paříže.

Hned po začátku dostáváme od Sport-turistu nevelkou ale praktickou cestovní tašku, která se nám později stává nezbytným doplňkem při procházkách Londýnem.

Směřujeme na Plzeň – centrum západních Čech. Kolem desáté hodiny míjíme plzeňský pivovar. V poledne zastavujeme ve Stříbře, kde máme hodinu na oběd. Nevybrali jsme si nejlépe. Špatná obsluha, nekvalitní, čímsi páchnoucí jídlo a nepříliš dobré pivo jsou našimi posledními zážitky před hranicí. Vyplňujeme celní prohlášení a připravujeme si pasy. Blíží se Rozvadov – československo-německá hranice.

„Československá celní a pasová kontrola,“ ozývá se. Vystupujeme z autobusu. Vedoucí zájezdu odchází s doklady na celnici. Netrpělivě přešlapujeme venku. Někteří nemají správně vyplněné prohlášení. Chybí jim například značky fotografických přístrojů. Musí dovnitř zavazadel; pracně vyhledávají fotoaparáty. Konečně je všechno v pořádku. Po hodině čekání se zvedá závora. Je 14 hodin 25 minut. Projíždíme německou celnicí, do pasů dostáváme potřebné razítko pro vstup do země.

První zastávka na cestě do Paříže je plánována na území NSR ve starobylém Norimberku. Podél dálnice ubíhají upravená čistá stavení, střídají se pole, louky a lesy. Blíží se čtvrtá hodina odpolední. Za malou chvíli bychom měli být na místě. Ve čtvrt na pět vjíždíme do Norimberku, který podobně jako jiná německá města zapůsobí velkým množstvím zeleně nejen mezi domy, ale i na střechách budov. Zajíždíme autobusem na zdejší nádraží. Máme dvě hodiny na prohlídku centra a historické části.

Kolem nás projíždějí pestrobarevné tramvaje s reklamami, množství aut různých značek. Utvořily se početné skupinky; každá z nich si prohlíží město samostatně. Michal už viděl Norimberk minulý rok a tak my dva se jím necháme vést. Stáváme se nerozlučnou trojicí turistů nejen zde. Občas trochu poprchává. Procházíme pěší zónou. Čisté ulice, upravené parčíky, plno kavárniček a bister společně s obchody s výborným aranžmá výloh působí přitažlivým dojmem. Natáčíme první metry filmu a fotografujeme.

Cestou procházíme příčnou uličkou, zpestřenou postávajícími dívkami různého věku, čekajícími na své zákazníky. Je to první známka nočního života města.

U autobusu nás čeká překvapení. Náš řidič pilně pracuje. Propíchnutá pneumatika není nic příjemného. Postáváme a bavíme se alespoň exotickým sousedem – autobusem plným pečlivě ustrojených Arabů. S devadesátiminutovým zpožděním vyjíždíme na další cestu. Čeká nás nejnáročnější část – noční jízda na francouzské hranice a pak až do samotné Paříže. Plánujeme příjezd na 9. hodinu druhého dne. Každý z nás si snaží upravit své místo k co nepříjemnějšímu odpočinku. Naštěstí je celkem dost prostoru vzhledem k malému počtu cestujících. Přesto se usíná daleko hůře, než by se dalo očekávat v dané situaci.

Den druhý – neděle 23. června

                           

❶ Strassbourgh

❷ Mety    

❸ Remeš

❹ Paříž na dohled

 

Někdy o půlnoci přejíždíme francouzsko-německou hranici. Nestojíme zde dlouho; vše je rychle vyřízeno. Kolem nás projíždějí auta, která v obou směrech posílá celník mávnutím ruky přes hraniční čáru.

Vítá nás Strassbourgh. Do noci svítí velké barevné reklamy a nápisy v měkké francouzštině. Pomalu usínáme. Autobus uhání po dálnici směr Mety, Remeš, Paříž. Když se probudíme, je něco po 6. hodině ráno. Přerušujeme jízdu v motelu Tardenois.

Už jsme si zvykli, že právě jako v NSR, je i tento motel dokonale zařízený: moderní čistá umývárna a veškeré sociální zařízení.

Po půlhodinové zastávce znovu vyrážíme. Zbývají nám přibližně 2 hodiny jízdy do hlavního města Francie.

 

Tady uvádím poznámku pod textem. 

Tehdy v Čekoslovovensku měly restaurace i hotely dost často problémy právě se sociálním zázemím-a vůbec nebylo běžné to, s čím jsme se setkali v Německu. Ostatně i dnes, desítky let po revoluci, ne každá restaurace disponuje kvalitním sociálním zázemím. :)

 

 

 

ZAJÍMAVÁ VSUVKA 1985-1975 -  10 let zpět slavné semifinále DAVISOVA POHÁRU)

V tomto roce jsme se dokázali dostat až do finále nejslavnější tenisové týmové soutěže světa. Tehdy oporami našeho družstva byli wimbledonský vítěz z roku 1973 Jan Kodeš a Jiří Hřebec, kterého už dnes asi málokdo zná. Nicméně to byl bohem nadaný hráč, který kdysi dokázal porazit nejlepší hráče světa. Pokud vím, dnes žije a pracuje v Itálii. Antuka na pražské Štvanici se tehdy stala klíčem k postupu. Představili se tady skvělí hráči z Austrálie: tehdy už legenda, levoruký Tony Roche, a vynikající "serviceman" John Alexander. To mě také vedlo k nakreslení plakátu, který vznikl právě jako ohlas na tento úspěch. V té době jsem já sám vlastně s tenisem začínal - pozdě, ale s chutí.
 
 
 
Malý obrázek, výřez z plakátu, je hodně zajímavý. Wimbledonu v tomto roce kraloval hráč černé pleti- Arthur Ashe, který později nešt'astně zemřel na AIDS díky kontaminované krvi při transfúzi. Turnaj mistrů ovládl rumunský bohém, vynikající tenista a později i výborný obchodník Illie Nastase. Naše mistrovské tituly se staly záležitostí Františka Pály, kterého není třeba tenistům představovat, a Reginy Maršíkové, která byla mezi elitní desítkou světa (myslím, že na 8. místě) - která je také moji kamarádkou i zároveň velkou soupeřkou mojí ženy ve veteránském tenisu. 
 
Poslední zmínka se týká mistrů Evropy v tomto roce. K tomu bych jen dodal, že Metreveli byl v sedmdesátých letech opravdu vynikající sovětský (ruský) hráč, který v roce 1973 prohrál právě s Janem Kodešem ve finále Wimbledonu. Renata Tomanová tehdy byla považována za MIss tenisu u nás. 
 
DAVISŮV POHÁR
na mé malbě
 
Hvězdy australského týmu: 
 
JOHN ALEXANDER,
 a  slavný- tak trochu už i veterán zápasu - 
TONY ROCHE, 
který později, mimo jiné, byl i koučem našeho zatím nejlepšího hráče historie - Ivana  Lendla
 
(Možná  Alexander ve svém dobovém oblečení a s raketou, se kterou už by dnes nikdo nechtěl hrát, působí zvláštně a bizardně. Ale jeho podání bylo skvělé. Myslím, že i nyní s moderní techologií po ruce by hrál výborný tenis.)
 
 
Tehdy se předpokládalo, že se na historické Štvanici objeví i velká tenisová legenda - Ken Rosewall. Ale nakonec to byl ten, který nepřijel - jak uvedl ve svém titulku časopis pro mládež: Mladý svět.
 
Z komentářů sportovních novin
 
K černobílému snímku v levém sloupci:
Podobnou raketu značky Donnay jsem si koupil v pražském sportovním obchodě Pragoimpo, kde, jako jednom z mála, byly k dostání věci z ciziny. Raketa vypadala úplně stejně a hrálo se s ní - pokud si vzpomínám - velmi dobře. "Borgovka", jak jsme jí říkali ale skončila neslavně. Při jednom mém "super tvrdém" smeči úplně odpadla hlava rakety. Komu se to kdy podařilo. :)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Kontakt

Josef ZÁLABSKÝ RETRO-ART

tom.canty@seznam.cz

Pardubice

Vyhledávání

NEZBYTNÁ POZNÁMKA K TÉ DOBĚ 

Jak se dostat i v oficiálním zájezdu přes hranici

Především mít dokonale vyplněné všechny doklady-tím se, mimo jiné, myslelo přiznání všech možných dražších věcí (jako například fotoaparáty, šperky a podobně), které musely být podrobně zaznamenány v úředních dokladech předkládaných celníkům. Ty jste pak museli také přivézt zpátky. Pokud jste měli štěstí, tak jste prošli bez velkých problémů, ale jinak jste taky mohli na hranici srávit "příjemných pár hodin" ve společnosti československých celníků. Jakékoliv podezření mohlo mít fatální důsledky pro pečlivě uspořádané věci ve vašich zavazadlech.

Kromě toho se mnohokrát stalo, že počet členů různých zájezdů se často lišil při odjezdu a pak později při příjezdu do Československa. Pokud se, například, místo naplánovaných 20 účastníků vracelo jen 18, byl to pro vedoucí zájezdu velký problém.

Doporučuji se podívat na výborný seriál, natočený podle Pavla Kohouta: KONEC VELKÝCH PRÁZDNIN. Hodně vám toho o době před rokem 1989 napoví.

Ještě poznámka: NSR a NDR byly dva samostatné státy, které vznikly po 2. světové válce jako důsledek tehdejší politiky Spojenců a Sovětského svazu (Ruska).Německá spolková republika byla součástí kapitalistckého západního světa, zatímco Německá demokratická republika se stala součástí socialistické soustavy a patřila mezi satelity Sovětského svazu. Když se po roce 1989 spojily obě země, znamenalo to hodně problémů. A dodnes si pamatuji, jak moji přátelé v Bavorsku-tenisté nadávali na své východní spoluobčany: že vlastně na ně neustále doplácejí, že přišli ke všem jejich těžce vydobyté životní úrovni jak slepý k houslím a podobně. Vlastně se jim ani nedivím.

 

 

 
 

                     Davis Cup 1975

Hřebec sehrál neskutečný zápas

Kodeš potvrdil své kvality i své postavení na světovém žebříčku

 

Pak už se jen čekalo, jak dopadne naše finále ve Švédsku proti týmu se slavným Bjornem Borgem

 

 

 

Sehraný československý deblový pár: 

Jan Kodeš a Jiří Hřebec

 

Slavný snímek Jirky Hřebce s raketou značky Donnay, se kterou hrál Bjorn Borg 

(Tady, pokud se nemýlím, začínalo období raket, které už nebyly pouze dřevěné, ale dřevo se kombinovalo s dalšími materiály)

 

 

ODKAZY NA AUSTRALSKÉ DC HRÁČE:

cs.wikipedia.org/wiki/Tony_Roche

www.tennis.com.au/player-profiles/john-alexander

 

 

 

© 2014 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode